Ukrajina - cesta na Krym a zpět očima Klasiky

6. 7. 2006 – den druhý

Za kuropění už jsme zase v sedlech a po domluvě přes SMS si dáváme scuka s VanBerrockem a Katschou na benzince v Michalovicích. Tlachy tlach, šťastnou cestu a frčíme směr hranice. Přes Slováky přelejzáme díky předjetí kolony poměrně rychle a snadno, na ukrajinské straně je to horší, vyplňování několika formulářů a kontroly všeho možného mají jen jediný výsledek: vím, že jsem doma nechala mast proti vlkům :-))

Jedeme po hlavním tahu směrem na Mukačevo. Asfalt je bezchybný, ovšem zážitek nulový. Kvůli tomu na Ukrajinu nejedu. Ve vesničce Nyžnij Bystrij sjíždíme na místní komunikaci – nádhernou gruntovku - a po této pro nás naprosto luxusní cestě se šplháme nějakých 10 km do vršků, přejíždíme mosty o kterých netušíme, jestli nás vůbec unesou, brodíme mělké brody. Až už zmizí poslední stavení a posléze i cesta, rozbíjíme tábor a konáme první očistu v ledové horské bystřině.

7. 7. 2006 – den třetí

Ráno nás nečekaně přichází pozdravit domorodec, je milý a zvědavý, jako všichni, se kterými se setkáváme a stejně jako všichni ostatní se objevuje a mizí naprosto nepozorován. Dnes chceme vyzkoušet štěstí a schopnosti své i našich strojů a pokusit se projet trasu Koločava - Komsomolsk. Tu trasu, z níž Awiu a Andreje odvážel Kamaz… My máme větší štěstí na počasí, vypadá to, že nepršelo už několik týdnů.

Míříme ke Koločavě po hřebenech hor, cestičkami, které by pro silniční motocykly nejspíš vůbec nebyly sjízdné. My si je však nadmíru užíváme, kocháme se nádhernými panoramaty, pod koly chvíli skřípe písek, chvíli šustí tráva, chvíli odletují kameny… Báječné dopoledne.

Náhodná kolemjdoucí vedoucí (vede krávu, tři kozy a tři ovce) se ochotně dává do řeči a posléze nám stejně ochotně otvírá ohradu, abychom mohli pokračovat po cestě dále. Šílené koryto rozryté valící se vodou a těžkou technikou raději ani nevidíme a po vrstevnicích se spouštíme zase dolů do údolí. Kličkujeme mezi krávami a poprvé se v jedné zapomenuté kaluži lopotíme se zapadnutou motorkou.

V Koločavě je zrovna nějaká pouť nebo co, prodíráme se krok-sun-krok davem svátečně oděných lidí (90 % mužů má stejnou košili), Rudy jede první a rozráží cestu, já se mu lepím na značku, protože dav má tendenci se hned za jeho motorkou zase uzavírat. Mezi lidmi přede mnou jen stěží rozeznávám Rudyho přilbu. Veliké procento všech poutníků jsou Češi. Široká hlavní třída (vysypaná kamennou drtí) se rychle mění na úzkou stezku pro chodce ohraničenou z jedné strany plaňkovými ploty, z druhé strany výkopem. Rudyho motorku rozhazuje několik větších kamenů a musí se bleskově rozhodnout: buď motorku poslat vlevo do chodců, nebo vpravo do plotu. Volí druhou možnost. Plaňky nezadržují nájezd černého tanku a vyvalují se do zahrádky, motorka si lehá na pravý bok a pohřbívá pod sebou svého pána. Podívaná pro bohy. Rudy se řehtá jak blázen, kolemjdoucí taky, já přitom ještě stíhám udělat exkluzivní foto, než mně Rudy seřve, že mu nepomáhám vstát. Pouze majitelka plotu – stará mrňavá bába s monoklem jak pěst pod pravým okem – se moc nesměje. Soudě podle gestikulace a uširvoucího ječení, moc se jí studie rozšíření cesty nezamlouvá. Mezi námi, nevím, jak by se mi líbilo, kdyby se mi nějaký Ukrajinec vyvalil se svým Dněprem přes plot do zahrádky. Rudy staví plaňky skoro do původního stavu (doufáme, že udrží pohromadě) a ječící bábě tiskne do ruky 10 hřiven. Tímto považujeme intermezzo za ukončené a upalujeme pryč.

Konečně máme před sebou zase volno a několik kilometrů štěrkové cesty. U posledního stavení dáváme řeč s kolegy, 2 x GS1200 a 1 x GS650. Jejich momentální domácí nám radí zkratku, kterak se dostat nad Koločavu rychleji a snadněji než po vrstevnicích. Tož jedem. Kamenitá cesta mírně stoupající do kopce stoupá čím dál strměji a když se vynoříme ze zatáčky, není čas na nic jiného než zařadit za jedna a dát plnej plyn už opravdu nelze zastavit a rozmyslet se. Vytočená jednička se snaží hnát motorku nahoru, ale zadní kolo po kamenech a výmolech skáče zleva doprava a motor už jen chroptí…K vrcholu už to mám jen asi 30 metrů, bohužel nás jeden kámen o krapet větší, než na co má Zobča ještě sílu, vyhazuje z rovnováhy a nemilosrdně posílá k zemi. Zobča leží kolama nahoru, z filtru vytéká olej a já nedokážu víc, než zoufale troubit, aby nám Rudy, který se vyškrábal až na konec, přispěchal na pomoc. Po úmorném boji se zemskou přitažlivostí přemýšlíme, co teď… Pokoušet se rozjet nemá smysl, do tohodle stoupání by se rozjel snad jedině tank. Jediná možnost je sjet dolů a vyjet celých 150 metrů znovu. Rudy se ujímá tohoto úkolu a ani pro něj to není sranda. Zobča se nahoru hrabe z posledních sil, pár metrů před vrcholem už jenom chrchlá, ale vyjíždí. Být tenhle úsek o kousek vyšší nebo mít o pár koníků méně, nevyjeli bychom. Zkratka nás vyplivne u cesty, kde se z hlubokých kolejí vykopával Awia. Jedeme vedle kolejí po vyšlapané stezce v trávě. Od křížku se dáváme cestou vpravo (to pro ty, kdož tam byli) a za pár metrů se musíme rozhodnout: pokud tento trhák dolů sjedeme, už se nahoru nedostaneme. Podobný trhák, který jsme před chvílí vyjeli, teď bychom měli sjet, jenže dole končí rovnou v potoce a tedy pro cestu nahoru není žádný rozjezd. Jdeme prozkoumat jak cestu dál a ač nevypadá nijak jednoduše, někam vede. Rozhodujeme se pokračovat. Pod motorkou se každou chvíli utrhne kus hlíny nebo uvolní kámen a následující chvíle téměř nekontrolovatelného sunutí se ze svahu vyhání hladinu adrenalinu do závratných výšin. Dole se cesta stáčí doleva, opět vede z kopce, je porostlá trávou a vyjeté koleje ji dělají průjezdnou jen s velkými obtížemi a maximálním soustředěním. Prostředek je úzký a navíc se všelijak boulí, tedy každou chvíli hrozí pád do jedné z kolejí. Po stranách je vyšlapaná jen úzká stezička, která se co chvíle ztrácí v jedné z kolejí… Chvíli Rudy vede motorku tak, že jde po prostředku a mezi sebou a motorkou má hlubokou kolej. Já na tohle nemám psychickou ani fyzickou sílu… Tedy po pár desítkách metrů se Rudy vrací a to samé absolvuje s mým Zobčou. Takhle se to několikrát opakuje nějakého půl kilometru. V půlce už se s velkou opatrností dá jet po prostředku. Rudy sjíždí, já se sunu. Vypnutý motor, zařazená jednička a přes spojku se spouštím dolů. Mám slzy v očích, protože se bojím. Přiznám se, že se strašně bojím těch hlubokých kolejí všude kolem mě.

Konečně jsme dole a můžeme si vydechnout. Jen do té chvíle, než nám dojde, že potok před námi je naše další cesta. Ostatně, říká nám to i řidič vedoucí kolonu 5 polských jeepů směrem do Koločavy.

Ze stráně nad námi na nás volají dva čeští motorkáři a mávají helmami nad hlavou. Na tu výšku a dálku je špatně rozumět, zachytáváme jen tolik, že přijeli potokem. Koukáme na něj, netváří se nijak nebezpečně, je mělký, sem tam kamen a cesta v něm není delší než 50 m. Rudy jde pro jistotu na obhlídku a když se vrací, má čelo samou vrásku. Z potoka se po pár metrech vyskočí do vyschlého koryta, pak přes brod zase na cestu, ale potom už není jiná možnost než pokračovat potokem. Bohužel však dva boční přítoky o kousek níž mění potok v horskou bystřinu s kameny i proudem o poznáním větším, než nahoře. Hlavou se nám honí myšlenky CO TEĎ? Zpátky nemožno, do řeky se nám nechce… Zbývá poslední možnost – cesta vinoucí se do stráně vedle potoka. Vydávám se na průzkum. Jdu asi půl hodiny po točité travnaté cestě (tímto ze srdce děkuji výrobci moto bot Gaerne RX2 za to, že se v nich dá ujít solidní flák cesty bez újmy na zdraví) a dostávám se nad Rudyho do míst, odkud nám mávali ti dva. Využívám průrvy v prudké stráni a zkracuju si cestu horolezeckou vložkou po břidlicové drti. I tohle moje krosové boty zvládají na výtečnou.

Vyjíždíme nahoru a na pěkném plácku s krásným výhledem do údolí pod námi rozbíjíme tábor, máme všeho po krk. Už nechci nechat nic náhodě a vydávám se proto po cestě dále s úmyslem dojít až na její konec, ať už je ten konec kdekoli. Hned za zatáčkou se cesta mění na pěšinu, pěšina na trialový úsek v blátě mezi balvany, opět koleje, k tomu po levé ruce sráz až do údolí… chuťovka. Asi čtvrthodinky chůze od našeho kempu míjím v koleji odstaveného, o vysoký břeh opřeného a opuštěného Caponorda. Červený, pražská RZ, hliníkáče, silniční gumy, bahno i na zrcátkách. Nikde nikdo. Ŕíkám si, že to jsou asi ti dva, co nám mávali… Jdu dál a po pár metrech chápu, proč tady stojí. Cesta je přeťatá potokem tekoucím o dobré dva metry níže. Dál následuje jen bahno, koleje, bahno a koleje. Bahno problém není. To, co nás nepustí dál, jsou jak kámen tvrdé a jak noc hluboké koleje. Šance udržet se asi 400 m na prostředku širokém 80 cm je 50:50. A zapadnout do nich znamená volat jeřáb. Přesto po půlhodině pochodu docházím až na konec cesty – ke křížku nad Koločavou.

Majitele Caponorda nepotkávám ani na zpáteční cestě, je nejspíš ve vesnici a shání pomoc, protože za pár hodin se z oněch míst ozývá zvuk hrabající se motorky a pokřikování několika mužských hlasů.

8. 7. 2006 – den čtvrtý

Jsem vzhůru už před šestou, spouštím se opět průrvou dolů a hodlám projít řekou až do Komsomolsku. Jdu potokem, pak po cestě, opět potok, opět cesta, brod, cesta, řeka, řeka, cesta, řeka, řeka, cesta, brod, Komsomolsk. Asi 2 km. Po návratu hlásím dobrou zprávu: projedem. Budou to nejdelší 2 km v našem životě, ale projedem. Tedy, Rudy projede. Já svoji motorku přes více než polovinu cesty nedostanu, nemám ani sílu ani výšku nezbytně potřebnou k bezpečnému manévrování na kluzkých kamenech v řece.

Je přesně 8.00, když stojíme na břehu potoka. Tak VPŘED! Co můžu, projedu sama, ale na mnoha místech se Rudy kousek po kousku kouše řekou, aby po 100 m svoji motorku odstavil a to samé absolvoval s mojí. Pomáhám mu aspoň tak, že jdu před ním a odstraňuju nebezpečné kameny a hledám nejsjízdnější cestu. Často doluju vzpříčený kámen přímo zpod motorky nebo pomáhám držet balanc, když Rudymu uklouzne noha. Míjí nás skupinka českých turistů pochodujících v protisměru a nevěřícně tahají foťáky.

KONEČNĚ! Obě motorky stojí ve vyschlém zákrutu, před námi je poslední brod a za ním už jsou vidět první ohrady Komsomolsku. Jsme utahaní jak psi, v botách máme jak v pařeništi, koupeme se ve vlastním potu a krk mám spálený od slunka.

Řekla bych, že Rudy je první motorkář, který dokázal projet tyto poslední 2 km za 2 hodiny na 2 moto současně a bez jediného odložení.

Za mostem, ze kterého šel strach, ale který nás už definitivně oddělil od řeky, z nás padá veškerá únava a stres, jsme vysmátí a je nám fajn.

Komsomolsk je vesnice dlouhá od nevidím do nevidím, od kol odletují kameny a KAMAZ má vždycky přednost :-). Na hlavní silnici dáváme oddech, ale již po hodině poklidné jízdy na asfaltu volíme raději lehký offík a několik desítek kilometrů uháníme po kamenité cestě v horách.

9. 7. 2006 – den pátý

Ráno se v ledové řece myjeme od hlavy k patě a asi už stárnu nebo co… prostě se mi to nezdá tak příjemné „adventure“ jako loni.

Ještě nepříjemnější než křeče v nohou z ledové vody je fakt, že postrádám kartu do foťáku. Při sjíždění řeky jsem svůj Olympus nechtěně vykoupala, takže baterky a kartu jsem hned vytáhla a nastrkala do kapes ledviny. Baterky jsou, karta nikoli. Mohla jsem ji vytrousit na dvou místech, při svačině. To vzdálenější je od nás 130 km. Vracím se s Rudym do průsmyku, který slouží jako tržnice pro turisty, já zůstávám a Rudy se vydává na záchrannou akci. Po 2 hodinách přichází sms „mám u tebe cigára a panáka“. Opravdu plesám nezměrnou radostí. Kousek ode mě zastavuje skupina 6 motorkářů z různých koutů naší republiky na různých strojích a příjemně tlacháme asi hodinu. Poté odjíždějí zdolat stejný cíl jako my – Krym. Rudy přijíždí po další hodině, hned pokračujeme dál, najíždíme na hlavní tah a svižně to střiháme na jihovýchod. Pár desítek kilometrů se s námi veze místní motorkář na zánovní CBR 600F bez SPZ. Nejspíš tohle zánovní a docela pěkně přestavěné CeBRo chybí někomu na západ od Ukrajinskch hranic…

Při hledání noclehu si dáváme příjemný offík přes několik vesnic a stan rozkládáme v hájku ve vysoké trávě v mračnu krvežíznivých komárů.

10. 7. 2006 – den šestý

Míříme do Oděsy, ale ne po hlavních tazích, ale po silničkách podél moldavských hranic. V čisté přehradě se koupeme, v obrovském „hlínolomu“ bloudíme… Silnice příšerně smrdí rozteklým térem, vede jen rovně, kolem pusto a prázdno, vedro na padnutí. Nic moc záživného se za celý den nestane.

Až večer nás při kempování u řeky děsí asi 150-ti hlavé stádo krav. Vyhlídli jsme si totiž místo, kde se nejspíš krávy chodí k vodě napít. Stádo se rychle blíží a my bleskově stavíme motorky do co možná nejbezpečnějšího místa a doufáme, že kráva rozezná stan od trávy a nepohrne si to přes naše přístřeší. Máme kliku, pohaněč vede krávy rovnou domů bez nápojové mezistanice. Míjí nás o 3 metry.

11. 7. 2006 – den sedmý

Po neskutečně nudné highway se blížíme do Oděsy. Tak rovnou a prázdnou dálnici jsem ještě neviděla. Tlumiče se ani nehnou, předjíždět není co. Ovšem usnout nemůžete ani na chvíli. Přechod pro chodce je na této dálnici běžná záležitost. Cyklisté nebo i traktor u středových svodidel jedoucí v protisměru také. Kolona vlekoucích se kombajnů jakbysmet. Nadjezdy a podjezdy neexistují, otáčení do protisměru na vyznačených místech povoleno. Zkrátka 230 km nevycházíme z údivu.

Přijíždíme do Oděsy v pravé poledne, takže už na předměstí se plahočíme na jedničku. Vzdáváme proto úmysl zajet do centra a po obchvatu prcháme za město. Na kamenito-písčité pláži dáváme oddych a první koupel v moři. Plaveme mezi medůzami, sbíráme první škeble. Opět nás čeká nudná silnice do Mykolaeva. Mám sto chutí to zapíchnout a jet domů.

Na křižovatce ve městě Rudy z ničeho nic sjíždí ke kraji, vztekle mrská rukavice za budíky a oznamuje prasknutí spojkového lanka. Toho lanka, které jsme s sebou chtěli vzít a nakonec nevzali. Po rozborce se ukazuje, že s tím nejde dělat nic jiného, že dát nové. Ale kde ho vzít, na Ukrajině? Očumující domorodec se ochotně ujímá řešení našeho problému, vede Rudyho nejdřív do nedaleké autoopravny a po neúspěchu s ním nasedá do auta a odváží ho do motoservisu. Já čekám u motorek a společnost mi dělá toulavý psík. Po hodině přijíždí nejen Rudy, ale s vozejkem i servisák, Hammíka nakládají a společně jedeme na druhý konec města do jeho servisu. Servis… Plechová bouda s vyskládaným nářadím na podlaze, venku dva skůtry, jedno CB450 (14-ti letého syna majitele motoservisu), jedna CB 1000 a jeden Intruder. Všechno dovoz rovnou z Japonska, dle nálepek psaných rozsypaným čajem. Tři hodiny se pokoušejí napasovat zdánlivě nenapasovatelné lanko a nakonec se daří. Servisák opravdu umí, je vidět, že mu to zapaluje a ví si rady i tehdy, když už Rudy jen odevzdaně kroutil hlavou, že tohle nepůjde. Chvíle čekání nám krátí streeťácké vystoupení 14-ti letého klučiny na skůtru: jezdí po zadním s nohami na řídítkách, ve stoje, na jedné noze, po předním, smykem… Umí. Jsme sbaleni, chceme platit, ale servisman jen odmítavě a téměř uraženě kroutí hlavou… Nechce ani hřivnu, je rád, že nám mohl pomoci. Dává nám malou brožurku – mapku všech motoservisů na UA a prosí abychom se hned ozvali, jestliže bude ještě nějaký problém. Rádi slibujeme.

Vyjíždíme z města najít místo pro stan, předjíždí nás zánovní Ford a v něm nadšeně mávající mladý pár. Máváme taky a pouštíme je z hlavy. Po pár kilometrech ale Ford stojí na krajnici a ti mladí na nás mávají a žádají o zastavení. Opět bude družba. Dívka kolem 22 let velmi dobře zvládá angličtinu a její přítel zase velmi miluje BMW. Fotí se s námi a jejich přemlouvání, abychom jeli přespat k nim, nenecháváme dlouho bez odezvy. Už za tmy parkujeme v garáži jejich rodinného domku v klidné ulici města Kherson, dáváme si sprchu, přijíždí další mladý pár a až do půlnoci v kuchyni u piva vykládáme co je u nich, co u nás. Oxana se svěřuje, že pracuje jako manažerka v lodní společnosti a vydělává 100 USD měsíčně a její přítel Denis jako automechanik má o něco málo víc. 100 USD je zhruba 500 hřiven. Pro porovnání – chleba 1,15 hř, litr B95 4,15 hř, 20 dkg tvrdého sýra 4 hř, krabička cigaret 2 hř. Ptáme se, jak s tím může vyžít. Tónem, který vysvětluje všechno, nám říká, že její táta je námořník. Vidí ho 2 x za rok, ale vydělává peníze. Asi tolik peněz, že může mít nejluxusnější mobil i foťák.

Společně nadáváme na jejich policii, která není nic jiného než velmi dobře organizovaná mafie. Pokud se vůbec jedná o pravé policisty, na UA se to falešnými výběrčími pokut jen hemží. Denis se chlubí tím, že jednomu policistovi opravil auto a dostal za to řidičský průkaz. Vůbec netuší nic o pravidlech silničního provozu, ale řidičák má a to je hlavní.

Při pohledu na nástěnné hodiny zjišťuju, že již jsme v jiném časovém pásmu, mají tam o hodinu víc. Po půlnoci jejich času tedy jdeme na kutě. Po dlouhé době zase do postele.

12. 7. 2006 - den osmý

Oxana a Denis nás vyprovázejí autem až za město, společně se fotíme, oni odjíždějí zpět do práce a my po několika hodinách příšerně nudné jízdy platíme taxu 10 hřiven za osobu jako turistický poplatek – vzdušné na vjezdu na Krym. Fouká šílený boční vítr až mám pocit, že levou stranu pneumatik budu mít sjetou o poznání víc než pravou, kolem jen placka, placka, placka… sem tam keř, sem tam kamion. Silnice se před námi leskne ve slunečním žáru až za horizont a v dohledu není žádná zatáčka. Jestli by někdo rád projel Route 66 a nemá na letenku, ať si zajede na Ukrajinu, respektive kamkoli do Ruska. Silnice rovné jako když střelí jsou jejich specialita. Tachometr ukazuje 45 km bez zatáčky. Pak se jedna objeví, táhlá tak, že ji ani nezaregistruju a zase jedeme nespočet kilometrů jen rovně. Na rauch pauze pouštím z úst taková slova, která jinak nemám ve zvyku používat a vyslovuju přání „vy… kašlat se na celej Krym a jet domů“. Leč přesto pokračujeme v cestě dál na jih. Jedeme podél pobřeží, ale moře skoro není vidět, kvůli bočnímu větru pendlujeme mezi krajnicí a středovou čárou a já osobně lituju každé takto promarněné kapky benzínu. Kempujeme v akátovém hájku (nic jiného než akáty zde téměř neroste) a postavení stanu v tom větru je nadlidský výkon. Jediná výhoda toho fičáku je, že nás neotravuje jediný komár či muška. Zato jsme padli do oka mladému sýčkovi. Přistál, či spíše spadl nám metr od dveří stanu a nejméně hodinu na nás koukal. My koukali na něj a když nic neříkal, šli jsme spát.

13.7. 2006 – den devátý

Vítr fouká i ráno, což je opravdu příjemné zjištění. Zkracujeme si cestu na silnici přes pole a opět podél pobřeží upalujeme do Sevastopolu. Poněkud ospalé a klidné město na to, jak jsem si ho představovala. Možná to ale bylo tím, že jsme do něj vjeli časně z rána. K přístavům nás stráž v uniformách Pepka námořníka nechce pustit, neboť se jedná pouze o armádní přístavy. Nu což, ať si je nechají.

Konečně se placka pomalu začíná vlnit a zvedat v mírné a později strmější kopečky. Projíždíme Jaltu a dostáváme se až do městečka Hurzuf. Tak nějak nás tahle cesta ničím neoslňuje, vracíme se před Jaltu a vyjíždíme úzkou silničku plnou ostrých serpentin až před sedlo Nikits kyi, kde nás zastavuje replika hradního nádvoří a hlavně bytelná dřevěná brána. Dál je projet i projít zakázáno. Od domorodce se dozvídáme, že se jedná o jakousi přírodní rezervaci s populací jelenů, které jezdil střílet i Husák s Brežněvem. Jestli něco trefil jsme se nedozvěděli.

Opět projíždíme Jaltou, tentokrát se zastávkou v trafice. Vysvětlit prodavačce, že chci pohlednici, je úkol vskutku přetěžký, zvlášť, když nikde žádné pohlednice nevidím. Po několika dlouhých minutách, kdy nad mým přáním dává dohromady hlavy několik náhodných kolemjdoucích, jednu slečnu osvítí duch Svatý a konečně padá to správné slovo. Kupuju několik pohledů, které ovšem zůstaly neodeslány, jelikož jsme za celou cestu přes Ukrajinu nenašli jedinou poštu.

Za Jaltou opět odbočujeme do hor na cestu do „Crimean Grand Canyon“. Asi půl hodiny stoupáme serpentinami za neustálého řazení 3-2-3-2, v závěru už řadíme pouze 1-2-1-2. Levé zatáčky se dají projet na dvojku, ale do pravých řadíme za jedna a modlíme se, aby auta před námi nezůstala stát, protože v průběhu ostré zatáčky zdoláváme hodně přes jeden výškový metr a chvíli mám pocit, že jedu hlavou dolů. Zato vrcholek nám vše vynahradil. Nádherný rozhled na moře, lesy a na Jaltu hluboko pod námi a na druhé straně náhorní plošina s kupolemi observatoří, pasoucí se koně, stánky se suvenýry a silnice vlnící se jako had mezi stepní trávou.

Jako zběhnuvší rajťák jdu okouknout osedlané koně a nabídce projet se na hnědé kobylce Ladě za 30 hřiven na konec louky a zpět neodolávám. Kobylka jde pouze tak rychle, jak rychle jde vedle nás náš průvodce, ač se snažím ji popohnat jak mi moje 20-ti letá praxe stačí. Ovšem znám koně pro turisty a nemám Ladě nic za zlé, celý den čekat na slunci a nosit na hřbetě každou chvíli jinýho troubu není zrovna život, o jakém snila jako malé hříbátko. Když se vracíme, průvodce se rozeběhne, s ním i Lada, kousek klušeme a na pár metrů se mi daří přimět ji do cvalu. Má příjemné chody, ovšem dřevěné sedlo by za půl hodiny udělalo z mého těla sekanou.

Při návratu z výšky 1200 m n.m. zpět k moři nám brzdové kotouče vesele modrají a my se modlíme za kousíček rovné silnice. Zatáčky jsou fajn, ale čeho je moc, toho je příliš. Člověk prostě není spokojený nikdy s ničím.

Dole u moře, těsně po poledni, padá rozhodnutí otočit k domovu. Po hlavních tazích ještě týž den s lehkým srdcem opouštíme poloostrov Krym a za tmy stavíme stan na písku vedle silnice, kryti akátovým houštím.

14. 7. 2006 – den desátý

Vstáváme před šestou a přímou čarou mířeme přes Mykolaiv, Pervomaisk, Uman a Vinytsiu ke slovenským hranicím. Při zastávce ve městečku se opět dáváme do řeči s místními dělníky (hrdě ukazují na zlato-modrý kostel, který právě staví) a ti se nestačí divit, že jsme na Krymu pobyli jeden den a už jedeme zpátky. Na otázku, co bychom tam měli dělat déle, odpovídají: „šašlik + pivo, šašlik + pivo a more“. Pro ně je asi dovolená na Krymu celoživotní sen…

Za deště, na rauchpauze, u nás zastavuje Yamaha XJ900 a s mladým párem vracejících se krajanů také z Krymu trávíme příjemnou hodinku povídáním. Oni odjíždějí do města Khmelnytskyi hledat hotel, my odjíždíme hledat místo pro stan. Vzhledem k vytrvalému dešti to není věc snadná, neb z každé polní cesty je bahnitá řeka. Nakonec se daří až těsně před Ternopilem, opět pár metrů od silnice za akáty. Za ten den máme najeto 600 km po zoufale nudných silnicích a dálnicích s vyjetými kolejemi a dírami a hrby takovými, že mít cokoli jiného než enduro, nedala by se držet ani naše rychlost 120 km/h.

15. 7. 2006 – den jedenáctý

Probouzí mně nepříjemný pocit mokra. Silný vítr opírající se do stanu nám připravil ve stanu slušnou ranní koupel. Bleskově balíme mokré spacáky, oblékáme navlhlé oblečení, soukáme se do nepromoků a po odborné obhlídce a konstatování, že stan už má své nejlepší roky za sebou, ho necháváme na místě. Nějakému Ukrajinci jistě přijde vhod.

Do sedel sedáme v 06.30 a chvíli na to zase sesedáme a před domem u silnice si k snídani kupujeme vařené raky a vařenou kukuřici. Rak za hřivnu, kukuřice za dvě. Po poledni se dostáváme opět do nádherných klikatých silniček v Zakarpatí a sjíždíme drapáky až na kraj. Potkáváme první ze dvou bouraček, které jsme za celou dobu pobytu na Ukrajině viděli. Žigul napasovaný ve svodidle v protisměru. Na krajnici stojí policista, nejeví sebemenší zájem o projíždějící auta, natož aby se snažil řídit dopravu. Stojí k nám zády, laserovou pistoli na měření rychlosti schovanou pod paží. Jakmile se otočí a uvidí dva turisty na motocyklech, v ten moment přibíhá k Rudymu a ukazuje mu na pistoli kdovíjak starý údaj, že jel 81 km/h přes vesnici. Rudy na něj chrlí příval nevybíravých slov, řadí za jedna a odjíždí. Činím totéž. Za rodným domem u Brna parkujeme v 00.30. Tedy 19 hodin a 1000 km v sedle na jeden zátah. Když počítám i hodinové čekání na UA-SK hranicích.

Co říci závěrem…

Letošní dovolenou hodnotíme tak 50/50. Zakarpatí bylo nádherné, tam se vrátíme kdykoli, moc rádi a na jakoukoli dobu. Ukrajina dál na východ je neskutečně nudná a pochybuju, že mně tam ještě někdy někdo uvidí. Maximálně při tranzitu a i tomu se budu bránit. Krym, respektive jeho hornatá část, je moc pěkná, ale moc toho nenabízí a teď už vím, že ta cesta za to asi ani nestála.

Každopádně máme další zkušenost s cizí zemí, což se počítá. Jo, a přivezla jsem si z této dovolené u moře nádherné opálení. Proužek široký 3 cm na pravém zápěstí, jak mi mezi rukávem bundy a rukavicí koukala holá kůže.

P. S.

Myslím, že 80 % řidičů by se mělo jet učit jezdit na Ukrajinu. Každý každýmu uhne, nic není problém a už vůbec ne to, když kamion předjíždí kamion přes dvě plné čáry a v protisměru jede žigul. Vejdou se všichni, stačí jen chtít. Nikdo na nikoho nebliká, netroubí, neukazuje výmluvná gesta... Po dvou dnech jsme se otrkali i my, zvykli jsme si na tento způsob pohybu po silnici a návrat do naší vlasti byl krutým rozčarováním – bezohlednost a agresivita našich řidičů je něco, co na Ukrajině prostě nemají.