Jawa okolo sveta: 16 - Amerika Centro 4/4

7. listopadu 2013, čtvrtek

Ráno, až po snídani samozřejmě, se ukazuje, že to jídlo v ceně nebylo, jelikož jsem dostal slevu. Ale nikdo vám to předem neřekne. To až při odjezdu si prostě řeknou o dalších pět dolců za dvě volská voka. Vědí moc dobře, že kdyby s tím vyrukovali předtím, že je host pošle do Paďous.

O hodinu později San Canoas. Čeká mě přechod do Panamy. O jeho blízkosti vás přesvědčí nekonečná fronta kamiónů, které zabírají jednu půlku vozovky. Tu druhou zabírají kamióny jedoucí opačným směrem. My ostatní se prodíráme příkopem. Vepředu policejní hlídka odkládní dopravu na prašnou objížďku. Žeru prach aut přede mnou, lepí se mi do potu, a když objížďka skončí, ocitám se uprostřed nějaké návsi, kde je trh. Taxíky troubí, lidé se ve vlnách hrnou všemi směry. Koukám kudy jet, protože ani jedna z uliček nevypadá na to, že by vedla k přechodu. A pak vidím vlevo vysoce klenutou střechu na ocelové konstrukci, přesně takovou, jaké mívají stavby kryjící hraniční přechody. Do hajzlu, já jsem přímo u toho! Popojedu a vzápětí zjišťuji, že nejsem u toho, ale že jsem přímo uprostřed hraničního přechodu! Objížďka (protože je to přece objížďka) objela kostarickou stranu přechodu a vyhodila mě rovnou před panamskou. Samozřejmě, že bez potřebných razítek. Musím se vrátit prostorem tržnice a vyřídit to. Naštěstí to jde rychle, což se ale následně nedá říct o panamské straně.

U okýnka na permit pro motorku zjišťuji, že si musím koupit pojištění. Ok. Jdu tam, kam mě posílají, ale tam mi děvče vysvětluje, že má rozbitou kopírku a že dneska žádné pojištění nevydá. To tu mám spát? Posílají mě tržnicí někam dozadu do postranní uličky, kterou jako bypassem proudí taxíky a pěší na druhou stranu hranice. Nerozumím tomuhle světu. Po půlhodině a 15 usd mám pojištění. Nechal jsem si pro jistotu udělat za pár drobných ještě kopie všech dokladů. Budou se hodit.

Zpátky u permitového okýnka, které se ukazuje, že není skutečným permitovým okýnkem, ale to nebrání tomu, abych si tu nevyplnil stejný formulář, který jsem vyplňoval už při vstupu a předtím ještě asi jedenáctkrát. Dostanu razítko, za poslední kostarické drobáky si koupím studenou limonádu a jdu dál.

Turistický úřad republiky Panama: tady vyřizují permit. Je to přece hned z názvu jasný! Aspoň si vedle vezmu mapu Panamy. Úřednici jsem ovšem asi urazil, protože při podpisu složitého, několikabarevného a přes průklepák vyplněného tiskopisu jsem jí upozornil na to, že ne Czechoslovakia, ale jen Czech republic. Poslal mě na střídačku – posadit se na lavičku a čekat. Dává si na čas. Trvá jí to půl hodiny, baví se tím. Nikdy nepochopím svět těchhle úřednických zamindrákovaných spotřebičů státních peněz. Nejsem hnidopich a sám raději používám v běžném hovoru slovo „Czechoslovakia“, ale kdyby mě právě jiný celník před pár dny neškolil za to, že nemám ve formuláři Českou republiku, ale československo, které tam vepsal ovšem zase jiný pitomec o pár set km dál, asi bych to přešel. Ale už vidím další hnidu úřednickou někde v kolumbijské Cartageně, kam se dohrabu drahou lodí, jak mě tak dává kapky, že Československo neexistuje.

Konečně mi dává ty papíry. Jdu si stoupnout k dalšímu okýnku, kde dostanu na záda permitu další razítko a musím si odchytit svého celníka. Ten se rozhoduje, že chce otevřít oba boční kufry. Ok, jde to sice blbě, ale co se dá dělat. Koukne svrchu dovnitř, nadzvedne jeden balíček s šortkama a nechá mě to zase zavřít. Ano pane, jsem takovej idiot, že když budu chtít pašovat fet anebo nějakou bouchačku, položím ji pěkně navrch do kufru a dám na ní visačku: BUENOS DÍAS AMIGO! Prostě chlapci vysíraj. On drží v ruce moje papíry, kde je tlustě opraveno REPUBLICA CHECA a zeptá se mně, jestli jsem Američan. To je asi učili v akademii tyhle záludné otázky.

Pak jdu na imigrační pro štempl do pasu. To je rychlé. Buch. Popojedu s motorkou o pár metrů a je tu kontrolor kontroly. Dá mě na bok a za dolar mi opět vydezinfikují kola, abych jim něco nezavezl z Kostariky. Ještě jedna kontrola s otázkou kam jedu a pak už jsem zase volnej jako papoušek.

Odpoledne přichází déšť. Ale jakej! První vlnu trávím v chudém stánku s banány s nějakou babičkou, matkou a dvěma dětmi. Kupuji si pět banánů a dolar jim nechávám za fotky, které tam pořídím. A taky za azyl. Druhá vlna už mě pěkně proleje, protože nestíhám před jejími přívaly dojet do Las Lajas na pláž. Jak hastrman přijedu k hotelu, kde si za cimru řeknou 77 usd, takže se jim vysměju jak Pepa Dvořák a odkráčím s čvachtáním zpátky k motorce. Déšť přidává. Beru louže hluboké jak mongolské brody a mířím na pláž. Palapy s rákosovými střechami jsou děravé a prší jimi. Od oceánu jde těžká olověná stěna. Tohle nebude přeháňka. Zmerčím opuštěnou vybydlenou restauraci s normální střechou. Bude se squatovat!

Zajíždím až dovnitř. Je tu místa dost pro motorku i pro stan. Najdu jeden kokosový ořech, ale je zkvašený. Tak si zpod okolních palem donesu jiný a sekerou ho otevřu. Něco vypiju, zbytek vyleju, ale vnitřek vyberu a mám k večeři. Je vedro, skoro třicet, a vlhko, že se potím jak dveře od chlíva. To bude noc…

8. listopadu 2013, pátek

Vymeteným nebem se zpoza panamských břehů dere sluníčko. Nad mořským příbojem se třpytí jemná tříšť a voda má barvu roztaveného cínu. Lezu z příbytku a snažím se tu atmosféru nasát a zachytit. Noc nakonec nebyla tak krutá a spalo se docela příjemně. Člověk jen nesmí prošvihnout ten okamžik, kdy je třeba ze stanu utéct ven a nenechat se tam sluníčkem vyškvařit.

První kroky samozřejmě vedou k vodě. Vlny jsou veliké a voda trochu kalná. Ale u té slané se to snáší líp. Posnídám zbytek kokosu a poslední banán a pouštím se do technické obhlídky motorky. Prověřím dotažení motoru, promažu bowdeny a čepy brzd a také se rozhoduji vyhodit ten zmrzačený hlavní stojánek – proč se s ním tahat, když je k ničemu, a jen s ním šourat na retardérech?

A pak zase do moře, které mezitím ustoupilo odlivem nejmíň o dvacet metrů. Už nemá barvu cínu, ale olova. Naproti mému příbytku bydlí nějaký bílý pár, na domě ceduli Las Lajas Diving. Od rána tam něco kutí a nakonec se dáme do řeči. Paní je ze Švýcarska, on z Británie. Nabízejí mi sprchu, záchod i elektřinu k nabití notebooku. Začíná se i tu líbit…

Dovídám se, že každodenní deště jsou ještě dozvuky letošního období dešťů, které bylo mimořádně vydatné. Letos prostě chčije a chčije…všude. Las Lajas je prý jedna z posledních veřejných pláží v širokém okolí, jinak jsou majiteli pláží hotely a podobné soukromé podniky. V průběhu rozhovoru nás vyruší šelest na střeše mého příbytku – leguán, maže si to po střeše jako by se nechumelilo. Ono se samozřejmě také nechumelí a ani nebude, přestože všude už visí vánoční ozdoby. Vypadá to s těmi palmami dost nezvykle.

Ale co zdržuji s popisem amerických trucků – každý je zná: Kenworthy s impozantním čumákem, Freightlinery s plochou hubou boxera, Macky, Peterbildy, ale i severoamerické modely Volva nebo Scanie. Všiml jsem si ale jednoho technicky podstatnějšího rozdílu, o kterém je tohle téma. Ono se to totiž nedá přehlédnout, přesněji řečeno nedá se to přeslechnout – rámus podobný střelbě z velkorážního kulometu, když takové monstrum jde na motorovou brzdu.

Motorová neboli odlehčovací brzda je zařízení, které má zvyšovat účinnost brzdění motorem. To z osobáků neznáme, z motorek samozřejmě taky ne. Ti, kteří znají, mi laskavě prominou mojí rozvláčnost, ale píšu to i pro ty, kteří kamión znají jen z D1, když svým předjížděním blokuje stoupání na Vysočině.

Při hmotnosti, které současné soupravy dosahují (až 34 t) by se klasické brzdy velice rychle rozsvítily do červena a stroj i s nákladem by skončil někde v rybníku pod stoupáním, jak se to dřív běžně dělo v severočeském Dubí. To pak celý okres třeba voněl jedním typem Fáčka… Nahoře před klesáním, které je dlouhé a prudké, se řidič pověsí na odlehčovací brzdu a dusí motor dolů, brzd se dotýká jen v případě potřeby něco dobrzdit.

Proto jsem potkával v obydlených částech silniční značky NOT USE ENGINE BRAKES! Když nocuji někde u silnice, mám pocit, že mi to auto jede snad přímo stanem. Drrrrrrrrrrrrrrrrrrrr. Opravdu jak „machine gun“, když ten cvalík drží tíhu svého nákladu na zádech. To Jawa s dvoutaktem pod nádrží nemá brzdný účinek motoru skoro žádný. Jede se s tím jak s horským kolem – rozjet a tradá dolů, všechno visí na brzdách, které tady ve Střední Americe dostávají co proto.

9. listopadu 2013, sobota – 13. Listopadu 2013, středa

V sobotu jsem si tak náramně užíval sluníčka a moře, až jsem doslova shořel v jeho žáru. Tady už se totiž ani nedá mluvit o spálení, prostě jsem shořel jako Rudý právo. Příměr je trefný, protože jsem byl fakt rudej jako rak a noc tomu odpovídala. Myslel jsem, že ze mě do rána zbude jen hromádka popela. Samozřejmě, že mám krém na opalování, ale ono se to v jednom dost blbě aplikuje na všechna místa. Leda to napatlat na igelit a pak se v tom vyválet jako pes v hovínku… hlavně jsem se ale vydal do půli těla na nákup do stánku, který měl být nedaleko, ale ty tři kilometry chůze pod poledním tropickým sluncem v Las Lajas mě málem stály život!

Pak jsem si udělal družbu s párem, co žije naproti a má potápěčské centrum. On (Peter) je Angličan, ona (výrazně starší, asi o 20 let) je Švýcarka. Nabídli mi nejen sprchu a záchod, ale i wifi, a tak jsem v Las Ljas zůstal další den. Na jejich doporučení jsem pak absolvoval zajížďku 140 km do Santa Cataliny.

V Santa Catalině, kam vede nová a pěkná silnice, po který se plazí dvoumetroví hadi a procházejí se pavouci velikosti volského oka z pštrosího vejce, mají ale trochu draho a to se mi v kombinaci s nefunkčním internetem moc nelíbilo. Spal jsem v hotýlku jednoho Malťana. Chtěl za noc 35 usd.

„Tolik?! Za co, prosimtě?“

„Santa Catalina“, pokrčí rameny a zatváří se tajuplně, jakoby to bylo kdovíco.

„Jenže Santa Catalina není San Tropez. Dám ti třicet.“

To jsem ale ještě netušil, že jeho internet bude rychlej, jak sousedova stopětka. Byl bych smlouval víc.

Ze Santa Cataliny už pak ráno valím rovnou na Panama City. Silnice od Santiaga už má 4 pruhy a já Jawu ženu celou dobu stovkou, takže to docela odsýpá. Odpoledne jsem na předměstí, ale město si nechávám až na úterek. Pořád si ještě pohrávám s myšlenkou na výlet do Darienu na harpyje, ale proti mluví najeté kilometry, spálený benzín, ojetá zadní guma a hlavně fakt, že je to stejnou silnicí tam a zpátky. A tou samou silnicí pak znovu do San Blas za Stahlratte. Nakonec vítězí alternativa navštívit starou Panamu (Panamá Viejo) a pak najít už hotel Panama House BB, ve kterém mám rezervaci na noc z 13./14.

S papírovou mapou se vrhám do víru velkoměsta. Most De Americas přes plavební kanál si dávám třikrát, abych měl fotky a video, protože vy doma byste mi to neprominuli! Městský mumraj mě dovede až k jižnímu koridoru, který z poloviny po mostech kopíruje pobřeží Pacifiku a míří na druhý konec města k letišti. Chtějí za moto 1,5 usd. Odstojím si frontičku v mýtnici, za mnou další auta, a až na místě vidím, že to není na prachy, ale na nějakou kartu. Koukám okolo, za mnou už troubí první nedočkavci. Vedle u budky sedí zřízenec a kouká. Podávám mu dva papírové dolary. Ukazuje, abych vycouval a zajel si odstát jinou kolonu.

„Jak mám odsud asi vyjet, když je za mnou řada dalších, vole?“

Černoch je nekompromisní a pak už nejeví zájem ani o mně ani o mé dolary. Sedí na židličce a čumí, jako by pás kokosy. To mě nasere. Zastrčím peníze do kapsy, objedu krátkou závoru a mizím zadarmo od mýtnice po placené silnici…

Auta, co stála za mnou mě za chvíli dojíždějí a z nich trčí zdvižené palce. Berou to sportovně, snahu zaplatit viděli a cizinec na podivném čoudícím stroji je pobavil. Teď jen sjet z koridoru dřív, než si mě někde někdo vyhmátne! Povedlo se a já mizí znovu v uličkách. Stará Panama je přímo přede mnou.

V roce 1519 tu Španělé postavili první město se stovkou obyvatel. Šlo o první pacifický přístav v Novém Španělsku. Zlato zde shromažďované se mezky po kamenné silnici transportovalo přes hory na karibskou stranu, protože o průplavu si mohli jenom nechat zdát. Panamá bohatla a toho si všímali i jiní. Po několika lehčích nájezdech město v roce 1671 dobyl, vyplenil a zapálil anglický pirát Henry Morgan. Ruiny kamenných staveb dodnes stojí v parku uprostřed mrakodrapů.

Po hodině cukání městem si protluču cestu protisměrem k hostelu Panama House BB a měním rezervaci na lacinější. Ve výsledku mám místo noci za 55 dvě za 33 usd, hlavně že je klimatizace a wifi, které ovšem jaksi nespolupracuje s mým kompjútrem. A když, tak jen chvíli. Zuřím, ale co zmůžu.

Bydlí tu už dva lidé, co pojedou se mnou na Stahlratte. Je zvláštní, kolik osamocených poutníků jedné stopy se potuluje světem. Kanaďan Dave jede na DR650 celou Panamericanu. A pak je tu Němka Susanne, starší korpulentní dáma, která na svém 27 let starém BMW R100GS (najeto prý 470 000 km!!!) rovněž jede do Patagonie! Její motorka má nějaké problémy se zapalováním ve zdejším vlhku. Sázím na hallův snímač, ale ona ho nemá. Prý bude mít díly v Cartageně. David zase řeší gufero na výstupu z převodovky a těsnění víka startéru. Domažu řetěz Jawy v krytu sprejem a jdu si dát něco k pití…

Zdroj: www.jawakolemsveta.cz