Jawa okolo sveta: 16 - Amerika Centro 3/4

Vyměnil jsem si sto dolarů na místní córdobas, které vycházejí asi na kurz 1,5 C za 1 Kč. Takže benzín je tu zase něco přes dvacku a odpoledne si dám parádní oběd za osm pětek. Dlouho jsem se tak dobře nenajedl! Mexiko je zapomenuto, tady se dá pořídit pečené kuřecí stehno s rýží a zeleninou jako u normálních lidí!

Nikaragua je prý nejchudší zemí latinské Ameriky. Zpočátku tomu věřím. Motorové taxi-tříkolky, které se používaly jak v Mexiku, tak i v Guatemale a Hondurasu, nahradily tříkolky šlapací. Silnice nic moc a koupit mapu je nemožné. Takže jedu podle nějakého náčrtku od chlapíka z pumpy. Naštěstí je hlavní město Manaqua všude značené. Jak se ale přiblížím do druhé části země, už mi nikaragua nepřijde tak ubohá. Za vlády Sandinistů (rozuměj marxistů) se přes dvacet let dávaly peníze do infrastruktury, zdravotnictví a do školství. Výsledek? Zdraví neposoudím, ale lidé tu umějí aspoň pár slov anglicky a silnice nejsou vůbec špatné. Samotná večerní Manaqua je docela příjemným velkoměstem. Potkávám se tu s motorkářem na nějaké čínské dvěstěpadesátce. Jmenuje se Josip. To mi připomíná Stalina, tak mu radši říkám Joe. Joe jede také směrem na hranici Kostariky, takže mě asi sto kiláků vede až do Rivasu na břehu jezera Nikaragua. Teprve když slezem, dojde na detaily o Jawě a Joe nechce uvěřit, že ten kolos je jen třistapadesátka…

Jezero je od moře odděleno desetikilometrovým pruhem a v prehistorii prý bylo s mořem spojeno. Ráno na něj hodím oko a vydám se pak směrem na Kostariku, které se říká Švýcarsko latinské Ameriky. Těším se na ní.

4. listopadu 2013, pondělí

Švýcarsko latinské Ameriky?! Leda tak kulový. To může říct člověk, který buď ve Švýcarsku v životě nebyl anebo si dal před příjezdem na tuhle čáru pořádnýho práska! Stejně jako předešlé hranice je i čára mezi Nikaraguí a Kostarikou nejasná a uspořádaná bez nejmenšího zájmu úřadů usnadnit lidem proces přechodu. Stejně jako jinde fronty, poplatky, úmyslně snížené spáry přepážek nutící lidi se krčit, aby rozuměli tomu, co úředník v klimatizované kukani své veledůležitosti huhlá. Na nikaragujské straně se dokonce platí poplatek jednoho dolaru za vstup do prostoru celnice, což je zatím jasný vítěz v žebříčku absurdit. Nicméně tahle strana hraničního přechodu je ještě pořád v normě, pokud budu považovat za normální, když tři úředníci kontrolují jednu věc a nakonec si frajera s razítkem musíte sehnat „někde venku v modrém tričku“. Bude to stát 12 dolců.

To kostarická strana vás uvítá několikasethlavou frontou, která se vine mezi plastovými zátarasy před budovou. Opět civilní pobudové nabízející své služby – mávají nějakými kartičkami, ale nikde tu nenajdete žádnou oficiální informaci o tom, co, kde a jak. Hodinu stojím ve frontě, a když konečně dojdu k okýnku, je mi sděleno, že mi chybí vyplněná migrační karta. A kde jí mám jako vzít? Jsem snad kouzelník? Proč nejsou k vyzvednutí někde u vstupu? I Rus to umí (a to je mistr v šikaně), ale tady to nikoho nezajímá. Pak můj tankvak, přilba a bunda, co s sebou v tom horku musím vláčet na nekonečném treku žhavým areálem celnice, projíždí rentgenovou kontrolou. Zbytek věcí nikoho nezajímá, zato chce úřednice vidět můj autobusový lístek na cestu do Kostariky. Vysvětluji jí, že jedu na motorce (moje helma a oblečení jí k tomu totiž nestačí, považuje mě asi za výstředního Američana, který se tak asi oblíká schválně, aby se co nejvíc potil!) a pak už jdu na celníky.

Prvně někdo mluví o pojištění. Posílají mě k nějakému okýnku, které je asi sto metrů daleko a vy si ho musíte prostě najít. Krasavice uvnitř chlazené budky se nejspíš asi teprve zaučuje, protože prostě nic neví. Nakonec mi vyměří poplatek 25 dolarů. Co mi zde přijde úplně neuvěřitelné, to jsou španělské číslovky. Rozumím jen něčemu, ale nechápu, proč oni (když jim vysvětlím, že španělsky nerozumím) pořád dokola částku opakují, jen zdůrazňují výslovnost a přidávají na hlasitosti. To je fakt nenapadne vzít tužku a číslo napsat? Udělají to pokaždé, až když jim to naznačím. O tom, že by tu někdo uměl jiné slovo anglicky, než „dolar“, si nechte zdát.

Vracím se k celníkům.

„Musíte mít kopii pasu, techničáku, řidičáku a pojištění.“

Klopýtám horkem i s věcmi zpátky mezi náklaďáky, kterým běží motory, aby uchladily svůj náklad banánů a kabiny řidičů. Výsledkem je nesnesitelné vedro, ještě větší než na slunci. Odstojím další frontu pod cedulí Copias a zaplatím poplatek. Vracím se k znovu k celníkům. Frajer mi dá vyplnit dva formuláře. Už znám všechna svoje čísla dokladů nazpaměť. Pak se jeden z nich zajde podívat letmo na motorku a pošle mě potřetí mezi kamióny pro permit. Cítím, jak mi po zádech do trenek stékají potůčky. Nervy povolí, protože už mě to fakt přestalo bavit. Drapnu všechny svoje věci, vrazím botu do zavírajících se dveří klimatizované místnosti celníků a bez jakéhokoliv ptaní jim tam ty věci nastrkám, abych je nemusel pořád tahat s sebou jako koťata. To se ví, že protestují, ale já už jsem zády k nim a jdu pro permit. Doufám, že je nenapadne ty věci vyhodit na ulici…

Paní u okýnka po mně chce zase nějakou kopii. Dělám, že nerozumím, takže jí nezbyde nic jiného, než si jí zařídit sama. A pak už jsem volnej. Permit ukážu celníkům, drapnu svoje věci a už jen u výjezdu odevzdám nějaký malý papírek. Asi kontrola kontroly. Totéž kdysi mívali na postsovětských hranicích, ale už i tam to zrušili. Tady papíry milují. Dává to totiž obživu mnoha lidem. O přínosu státu upřímně pochybuju, protože ten proces musí sám sežrat, co vydělá. Mluvěj jedním jazykem, všichni jsou potomky pár indiánských kmenů s míchaných se španělskými dobyvateli, ale hranic tu mají jako Jugoška po občanské válce! Já se divím, že si hranice s poplatky nezařídí každé město jako ve středověku, vždyť je to super byznys!

Ujedu sotva dvě kila. Čtyři hodiny jsem ráno úředničil z hotelového pokoje v Rivasu a pokoušel se dát dohromady nezaviněný svinčík v administrativě. Pak jsem si dával čtyři hodiny saunu na čáře a den je v hajzlu. Večer navíc zase prší, takže koukám, Kam Tu hlavu složit. Velká písmena jsou tam úmyslně – hotel s wifi, která bude fungovat jen dvě hodiny, se jmenuje Kam Tu. Aspoň, že je to se snídaní – to je tady totiž světlá výjimka.

5. listopadu 2013, úterý

Tolik první dojmy a očekávání úplně stejné země jako byly ty 4 poředchozí, ale upřímně - ona je Kostarika fakt jiná, upravenější a normálnější. Asi jako když srovnáte Ukrajinu s Českem. Ten Švajc je ale úlet...leda možná ty hory a ta zeleň. Cítím se tu bezpečně a je tu tako o poznání dráž. Na to, jak se Kostarika chlubí investicemi do vzdělání, tu pořád skoro nikdo nemluví anglicky, pokud to není Angličan nebo Amík - ale k ztěm za chvíli. Taky se tu nedá sehnat mapa, pokud nechcete solit 20 usd za mapu National Geografic, a to já nechci. Takže jedu bez mapy, mám sluníčko a hubu, ne? Pravda, občas narazím na někoho, kdo neví, kudy se jede na sousední Panamu. jako by vás Pražák neuměl poslat směrem třeba na Polsko a řekl: já nevím, kde je Polsko...

Na jedné pumpě povyk. Chlapík, co přijel v zamaštěných montérkách na nějakém traktoru, poznal Jawu. Prý jeho brácha měl v 70. letech čízu. V Anglii. Co? Chlapík je Anglán, co tu už leta žije, a je z jawy úplně mokrej...

O sto kiláků dál, výjezd ze San José na San Isidro. Dolévám benzín a zastaví pikap. Borec vypadá trochu jako jeden osecký bezdomovec, ale perfektní angličtinou se ptá:

"Ty určitě jedeš dolů do Patagonie?!"

"Jak jsi to poznal?"

"Taky jsem jel. Před osmi lety. Jsem z Ohia, ale dolů jsem nikdy nedojel. Dojel jsem sem do Kostariky a už tady zůstal...Parta jela dál, ale mě se tady líbilo."

Nevěřícně kroutím hlavou. Že bych se nechal inspirovat?

"Good luck! A makej, nahoře v kopcích je za chvíli tma, a zkurvená mlha a zima," dodává a mizí.

Měl pravdu. Do písmene. Mlha intenzity deště a deset stupňů, což je proti pobřeží rozdíl asi 25°C. Chvílemi jsem fakt neviděl na krok a byl rád, že jsem za soumraku dojel do San Isidro de El General (proboha to je ale jméno...)

6. listopadu 2013, středa

Kostarický benzín má sice podle stojanů oktanové číslo 95, ale myslím si, že ve skutečnosti je to stejná břečka jako ta v Salvadoru nebo jinde. Nejlepší benzín měla kupodivu socialistická Nikaragua! Motorka žere jak tank a její sametový chod zmizel, motor jde tvrdě a opět má potíže s detonacemi.

Míjím pole s cukrovou třtinou a plantáže s aloe vera, banánové a kokosové háje, továrny na palmový olej, ale pověstná kostarická káva nikde. Jen ta červená hlína v nádherném kontrastu se zelení jak z obalu od kafe.

Nespěchám. Už. Vím, že loď v Panamě stíhám, a tak zůstávám na noc ještě na kostarické straně před San Canoas v motelu Euro Tica a ukecávám cenu za ubytování ze 40 na 25 dolarů včetně snídaně.