II. Red Barons moto country & rock fest - Pezinská baba

Jenže to bych si zase neužila ten pocit, každej kamion by mě odfoukl a možná bych jednou narazila na nějakou švihlou motorkářku, co by mě chtěla vzít do dlaně. Radši zůstanu u motorek. Ta moje plechová láska se zrovna opaluje hned vedle, nakrmená – nádrž plnou po okraj, čeká až dojím řízek a vymyslím si kudy že to chci do toho Brna jet. Na modrý Aralce u Tesca mě čeká přítel Rejdio a kámoška Moniqua. Je prima den. Každej pátek je prima. Většinou proto že sedím na motorce, nemyslím na práci a někam jedu. Tím nynějším víkendovým cílem je sraz Red Baronů na Pezinské babě. Rok se s rokem sešel a je tu už druhé konání. To je taky prima. Skoro jako to, že je pátek, krásný počasí, mám rande a ještě se uvidím s kámoškama.

Blue team

Ve vzájemné shodě v averzi na dálnice volíme trasu mimo ně. Náš blue-team vede Rejdio, s Moniqou mu hlídáme záda a bráníme tak vytuněným starým škodovkám obsazených jezdci kloboukáři (styl kamikadze) rušit poklid a plynulost jízdy. Tato záslužná činnost byla Rejdiem oceněna hned při první zastávce kdesi před Pezinskou babou (fakt se mě neptejte kde to bylo, můj pověstný a vysoce ceněný orientační smysl postřehl, že tam byl les), kde jsme všici dostali kofolu a moje maličkost si zcela sobecky dovolila ještě sežrat halušky. Jak špatný to byl nápad jsem pochopila až na odvrácené straně Pezinské baby. Zvyklá na gaučoidní styl bitevní banditky bez brždění přeletím přes první vyfrézované místo – au – au – au – kurnik – au, dobře, je to tu trochu hrbolaté, no a co. Se zbytkem důstojnosti ještě ukazuji Moniquě, že mě může předjet a s pohledem na mizící záda rozvášněné BlackWidow-in-Blue a R1 šlapu na brzdy, tss…si přece hned první den nezlikviduju zápěstí. Ti dva přeci jen trpí určitou náklonností k mé osobě, protože mě čekají na kopci a dolů ke vstupní bráně srazu již sjíždím jako velitel letky (he he, jsem jediná která ví kde to je). Jo jo… kudy jezdím, tudy machruju.

je dobré mít fanklub

Vstupné 250,- Sk je po podstatně vyšších cenách na českých moto-srazech vítanou změnou, dárečkama z igelitky se proberu až doma, ale určitě potěší. Zbývá už jen vyjet na parkoviště a nechat objímat a pusinkovat od všech známých a přátel, co jsem tak dlouho neviděla. Pak drobné šachové intermezzo s motorkami, aby byly ukryté co nejvíce a nikdo se na ně nemohl dostat. Postavit stan (neplést se do stavby stanu, přinést Rejdiovi pivo, strhat ze sebe propocený kožený gatě). A večer je náš. Ten dnešní jsem vyhlásila za tradiční a proto budu pít fernet citrus. To se k takovýmu tradičnímu večeru hodí. Ovšem v sobotu mi nezbývá než se stydět, kdesi v půlce hudební produkce a zábavního programu mé tělo podvědomě našlo spacák, vytuhlo jak hašlerka v ledničce a z fernetu nebylo nic - probudilo se až v ranních hodinách. Kde loňské časy a proslavené celé noci jsou. Nad šálkem černočerné kávy v tuto časnou hodinu nacházím Moniquu, která pro jistotu nešla spát vůbec a na rozdíl ode mě ráno zvládá bez problémů. Filozofický problém co je lepší pro organismus tedy už mám vyřešený..

soutěže

Do sobotních soutěží se nám za moto-holky podařilo nastoupit v plné síle, vyhrát co se vyhrát dalo. Ještě jednou chci poděkovat všem mužským, kteří se s námi přetahovali lanem, že nás nepřizabili a nechali odejít se ctí. Příště se snad najde i jiný ženský družstvo se kterým bude možno soupeřit. Mé touze po haluškách vyslyšel nejen milý, ale i Allain familly a tak jsme uložili Moniquu k polednímu spánku, trhli se od hromadné vyjížďky a vyrazili na Senici (pamatuju si že to bylo tím směrem…. Zapamatovala jsem si ukazatel) k nějaký přehradě, kde je hospoda co ty halušky dělá. Mno…. Hezky se tam jelo. Moc hezky. Jenom hospodu nám zavřeli. Nezodpovědní lidi. A bůh Termoska na nás pak pustil ten strašnej liják a byla strašná kosa a v kanadách mi čvachtalo, jak kdybych se v nich učila plavat a né jezdit na motorce. Prostě bezva den. Utábořili jsme se pod imitací autobusového nádraží se střechou u jakési fabriky, na jedné motorce dojeli pro 3 pizzy a kolu do sousední vesnice. S plným žaludkem se přeci jen na hezký počasí čeká líp. Na zpáteční cestě přes Pezinskej kopec pod vodou a v mlze mi nebylo nejlíp. Na nové motorce, bez padáků, 500 km od oblíbeného servisu. Red Baroní sraz mě přivítal trochu promoklou ale důvěrně známou náručí. Chlap u brány co mává rukou, jeďte, jeďte, jste promoklí na kost a potřebujete už slízt z motorky. Ví svý.

To pudééé

Studený počasí vyselektovalo účastníky na ty s dobrým stanem, kterým do něj nenateklo a na ty co balí mokré spacáky a jedou dom. Trochu ubylo lidí a ze srazu se stává komorní pařba (podobně jako loni). Promoklá nepoužitelná aparatura závistivě pokukuje po kapele co se utábořila pod jedním ze stanů a vystačí si bez ní. Severníííí víííítr je krutýýýýý …ladíme neposlušný opilý hlasivky k hromadnému muzikálnímu výkonu, né nepodobnému bručení medvědů nebo našich motomiláčků, když se vohřívaj na sytič. A kapele to vcelku nevadí (i když ta flaška borovičky zmizela opravdu kvalitně rychle – optimisticky to přičítám zimě a ne našim hudebním výkonům). Jsme u nich, jsme s nima, jsme mezi nima. Jeden velkej promoklej chumel co trsá, zpívá a chlastá. A nikdy z nás Superstár nebude. Superstár totiž nejezdí na motorce. … A vo vo vo tom to je. Takže zase příště na dalších „Red Baronech“ kerý Lupus slíbil přejmenovat na mokro-sraz. A já můžu jenom dodat výbornej mokro-sraz.

Prší a nám je to jednóóó